Téma zimní klauzury: vize.
Co je podle vás vize? Každý si pod tímto pojmem představí něco jiného. Pro mě je to cosi, co je zahalené za závojem budoucnosti.
Pokud chcete vědět, jak takový projekt vznikl, co to vše obnášelo a jaký je za tím příběh, tak si přečtěte krátký článek. :)
Jako dítě jsem netušila, čím chci být, ale dospělí za mnou chodili a ptali se mě při každé příležitosti. Když jsem namalovala obrázek rakety, byl ze mě najednou astronaut. Když jsem si četla encyklopedii, měl být ze mě vědec. Když jsem zachránila berušku před utonutím v kaluži, byla jsem veterinářka... a tak bych mohla zkrátka pokračovat do aleluja.
Nevím, co na tom je - stylizace role dítěte. Je to pro mě nepochopitelný. Stejně, jako byla nepříliš pochopitelná odpověď mého sedmiletého já, že se stanu patologem. A ne, nebylo to na truc. A ano, už tehdy jsem věděla, co to obnáší (byla jsem velmi zvídavý tvor).
Samozřejmě, že samotné patologii předcházelo ještě pár možných zaměstnání (většinou naprosto nesmyslné a neexistující), ale nakonec patologie byla to, co mě reálně nejvíc zaujalo. Na gymnáziu jsem začala studovat biologii, anatomii, chemii a latinu ve vyšším ročníku, než jsem byla. Fakt jsem se snažila.
No a pak se to zvrtlo.
Při studiu jsem totiž začala kreslit lidské tělo a učila se u toho. Záhy jsem zjistila, že mě víc baví kresba samotná a začala jsem se tomu víc věnovat. Tím jsem zcela odbočila od patologie a dala se na úplně jinou dráhu. A tak, když jsem přemýšlela nad tématem klauzurní práce, jsem si řekla, proč si vlastně nedopřát realizaci mého kdysi dětské vize.
Postup práce byl spíše experimentální a zahrnoval v sobě mnoho médií a laboratorního skla. Bylo v tom hodně zkoušek, barev, vosku, spreje, epoxidu a rozbitého skla. Náčrty na papíře a uspořádání na zemi nedávalo vůbec smysl, dokud to konečně nebylo pověšené na stěně.
Vždycky si raději hraju a vymýšlím různé možnosti a varianty, než abych daný projekt, na kterém zrovna pracuji, brala jako povinnost. Což, jak sami můžete vidět, Kira dost cení a rád se dívá na to, co zrovna kuju.
Instalace nakonec proběhla v budově UMPRUM v ateliéru skla, kde jsem (za pomocí mého úžasného tatínka) navrtala tento spletitý systém plný prazvláštních orgánů a chemické laboratoře na stěnu.
Nevím, jestli jste někdy něco instalovali, nebo byli přítomni na instalaci našeho ateliéru, ale rozhodně to není žádná nuda. Konkrétně během této instalace totiž několikrát vypadl proud, takže jsme si svítili mobilem (další den jsme byli už vybaveni všichni čelovkou) a laserem. Další nešvar byla stěna, do které se vrtalo. Při prvním vrtu do stěny jsme s tátou narazili na železnou tyč. Při druhém vrtu jsme opět narazili na tyč. No a při tom třetím jsem se už naučila tolik nadávek jako nikdy předtím. :)) Naštěstí jsem svého rodinného řemeslníka mohla uplatit kávou a sladkostmi.
Aby toho nebylo málo, samotný objekt byl nainstalovaný tak, že byl směrem do malé uličky. Nedalo se nic dělat, nafukovací prostor nemáme a tak jsme to riskli. Dopadlo to tak, že jsem málem dostala několik infarktů, jak kolem toho všichni procházeli a vždy se tak o pět milimetrů vyhnuli skulptuře.
Nakonec vše ale dopadlo dobře. Klauzury byly obhájeny.
Projekt, který jsem na klauzurách tak představila, beru jako startovní čáru pro moji další práci s tímto tématem.