DIALOG

Tato on-line esej je sepsána pro lepší definici myšlenek mé práce "Dialog" a podává tak kompletaci informací, které se podílejí na tvorbě a celkové koncepci díla. V této práci se zabývám dialogem, jeho vlivem na okolí a následnou deformaci, která je se vším spjatá.

PORTRÉT - úvod do konceptu

Portrét.

Snad každý z nás si pod tímto pojmem představí tvář se specifickými rysy, které mohou být natolik podtrženy chováním dané osoby, že si ji vryjeme do paměti. Tento pojem v nás může také vzbudit vzpomínky na procházky galeriemi, ve kterých jsou rodinné portréty šlechticů nebo na první pohled na obraz Mona Lisa či na bustu Gaia Julia Caesara. Někteří z nás si možná vybaví šperk v podobě drobného přívěsku na krk, ve kterém nosili naši prarodiče zvěčněné tváře svých blízkých. Mileniálové pro změnu mohou vnímat portrét jako album ve svém mobilu s názvem ‘selfie’.

Obraz Mona Lisa je umístěn hned vedle fotografie celebrity Kim Karashian. Obě dvě byly ve své době považovány za jedny z ‘královen’ portrétů. V případě Kim Kardashian se dokonce jednalo o tzn.’selfie mama’.

To vše může být vysvětlením tohoto fenoménu, ale je to opravdu ta jediná definice? Portét nemusí být ani zdaleka jen fyzickým vjemem dané osoby. Může být také metaforického původu nebo snad dokonce jen čistě s melancholickým podtextem - tedy při pohledu na věc nebo při poslechu hudby, se nám vybaví určitá osoba. Vše je pak velmi často spjaté i s myšlenkou na místo a pocity, které v daném okamžiku byly přitomny.

V tomto případě můžeme zabřednout do hledání správného významu slova ‘portrét’. Naše smýšlení nám dovoluje si představit spoustu specifikací. Otázka však zní - co z těchto daných možností je reálným portrétem? A jak daleko smíme uvažovat nad tímto pojmem, aby nakonec portrét neztratil svůj původní ‘balanc’ zvěčnění někoho?

Tato specifikace může být mnohem komplexnější, než se snad na první pohled zdá. Pravdou však zůstává, že se tento vjem objevuje mezi lidmi už od nepaměti. Můžeme do nich počítat zvěčnění tváře na sarkofágu nebo bojovné masky kmenů, které měly vzbuzovat strach. Portét také býval dokonce i magického rázu, jako byl například totem, na němž se vyobrazovaly portréty zvířat nebo ochranitelští duchové.

Tvar obličeje - kosti, tuk, svaly…. to vše nám určitým způsobem mění tvar tváře, jeho rysy z jemných na ostře řezané. Určité biologické základy máme všichni stejné, avšak geneticky či našim životním stylem, se mění a s tím i náš fyzický portrét.

Stejně tak se ale může měnit i podle pocitů.

Pakliže je někdo ve špatném vnitřním rozpoložení, jeho tvář vysílá zcela jiné signály, než tvář veselého člověka. Rysy se mění, chování je odlišné a tyto drobné aspekty nakonec formují celkový pohled na danou osobu. Vnitřní pochody emocí a myšlenek nakonec tedy mohou být jedním z mnoha spínačů změn našeho fyzického ztvárnění.

Dalším faktorem, který s tímto úzce souvisí, je okolí. Vědomě či nikoli, naše okolí, ve kterém se pohybujeme, se nás určitým způsobem dotýká a formuje nás. Nemusí to být zcela bezpodmínečně a stejně tak ani nemusí být sto procentně změněn charakter člověka. Nicméně, určitá deformace přeci jen probíhá. Už jen při výměně informací se potýkáme s názorem, se kterým můžeme, ale také nemusíme souhlasit.

Je to akt akce a reakce.

Okolí de/formuje náš portrét.

Potrét tedy nemusí být zcela jen fyzického rázu - fyzické bytí člověka neexistuje bez vůle a myšlení. Každý z nás se touží vyvíjet - vlastní charakter a tedy i vlastní portét. Toto bylo to jemné postrčení k mé práci.

DIALOG - Nature versus nurture

Je více, než zřejmé, že dialog s okolím a následná substance informací nás formuje. Naše tabula rasa se od malička popisuje za pomocí pozorování okolí, zjišťování informací a letmých konverzací, které na nás mají vliv. Je to určitým způsobem dialog, jenž vedeme mezi námi a mezi prostředním, v nímž se nacházíme.

To však nutně neznamená, že konverzování musí být pouze ústní formou, neboť se může projevovat i v gestikulaci. Tímto podmětem je například zdvižený prostředníček nebo palec směrem nahoru. Stejně jako zkřížení paží na hrudi nebo protočení panenek. To vše je znaková řeč těla, díky které též dokážeme vést dialog, aniž bychom použili hlasivky.

Jako skvělým příkladem je umělec William Cobbing, který se zabývá převážně dialogem a jeho deformací. Tu zobrazuje ve vzájemném přetváření se během videí, kdy mají na sobě aktéři velké množství hlíny. Za pomocí dotyků se mezi nimi vytváří konverzace, díky které se vzájemně ovlivňují a přetváří tak vlastní portrét, aniž by si toho byli v určitých momentech vědomi.

Výňatky z filmů Williama Cobbinga.

Na snímcích můžeme vidět přetváření a deformování.

Měli bychom si připomenout, že dialog byl od nepaměti formou, která nás ovlivňovala a dokázala měnit náš způsob smýšlení, odívání se, žití, mluvy… a v konečném důsledku tedy i měnila naši osobnost. Díky tomu se na povrch dere otázka, zda jsme od přírody táhnuti směrem k ovlivňování se nebo je to prostředí, které nás dokáže hníst jako prsty zkušeného sochaře.

Nature verus nurture je doslovný překlad ‘dědičnost proti přírodě’. Tímto sporem se zabývá jak filozofie, tak i psychologie a jedná se tak o antropologickou otázku, kterou zavedl anglický vědec Francis Galton. Tento termín je o člověku v nejširším slova smyslu, neboť se jedná o biologii, které zde zároveň konkuruje kulturní a sociální vývoj člověka. Je naše bytí - jak fyzické, tak i psychické - tedy ovlivněno fyziologickými faktory nebo okolím, tedy doslova vším, co ovlivňuje živý organismus? Tato otázka se jeví jako zásadní, neboť dialog je jedním z prvků, které může vést k nurture, tedy k ovlivnění skrze okolí.

Výbornou paradigmou tohoto rozporuplného termínu je Obraz Doriana Graye od spisovatele Oscara Wilde. Je až ukázkový, jak se díky vlivu lorda Henryho formuje osobnost Doriana Graye a ačkoli jeho krása přetrvává, obraz s portrétem díky jeho hříchům doslova mutuje. Tento faktor se stal v dnešní době dokonce jedním z modelů tzn. syndromu Doriana Graye, kteří pojmenovali psychologové u pacientů, jenž se nedokážou smířit se stárnutím, ztrátou své krásy a trpí převelkou povrchností. Dalo by se to téměř připodobnit k Narcisovi a jeho charakteru.

„Má prostou a krásnou povahu. Tvoje teta ti o něm řekla pravdu. Nezkaz ho. Nesnaž se ho ovlivnit. Tvůj vliv by byl špatný. Svět je veliký a je v něm plno skvělých lidí. Neodveď mi tedy jedinou bytost, které moje umění vděčí za veškeré kouzlo, co v něm je. Závisí na něm můj život umělce. Na to nezapomeň, Harry, důvěřuji ti.” Mluvil velmi zvolna a zdálo se, že se ta slova z něho derou téměř proti jeho vůli.

„Co to říkáš za nesmysl!” řekl lord Henry s úsměvem, a uchopil Hallwarda pod paží, téměř ho vlekl do domu.

Malíř Basil Hallward v tomto výnětku z knihy žádá svého přítele, aby se nesnažil ovlivnit Doriana. Ti, kteří příběh znají, tak ví, že bohužel k tomuto aktu dojde. Polemizace o tom, zda byl Harry pouze spínačem vnitřního démona Doriana, je otázkou, stejně jako zda se jednalo pouze o vliv prostředí, ve kterém se nacházel. Co však víme jistě, je to, že jeho portrét byl utvářen prvotní a tedy také velmi důležitou manipulací Harryho. A jak tato manipulace probíhala? Odpověď je až banální - skrze dialogy. Teprve s odstupem času, se z konverzací staly různé akty.

Tento příběh jsem zde zmínila z toho důvodu, že si jej lehce můžeme převést i do přítomnosti. Dialog s okolím je zcela zásadní prvek, který nás utváří. To, s kým se setkáváme, s kým žijeme, co čteme nebo co si oblékáme… to vše je součástí vlastního portrétu. Jak už bylo výše zmíněno, portrét může být tedy zdrojem nature (dědičností, tedy biologickými prvky), avšak dokáže se velmi přirozeně modelovat skrze nurture (ovlivnění okolím).

Karel Nepraš se zabýval ve svých dílech tématem dialogu poměrně bohatě. Jedna z jeho skvělých soch jsou dvě postavy sestavené z mnoha materiálů a to ve většině případech surových. Celý povrch je pak rudě nalakován. Tyto dvě postavy sedí naproti sobě a znázorňují mezi sebou konverzaci, která může vést i k marnosti snahy o dorozumění. Nemožnost komunikace je jeden z faktorů, která nás též deprimují. Určitým způsobem nám degradují témata, která nejsme schopni vést. Je tak faktem, že když se chceme zapojit do konverzace, musíme o daném tématu něco vědět, čímž následně dokážeme přispět a obohatit ostatní. Ovšem pakliže tomu tak není, jsme nuceni se konfrontovat s nedostatkem vědomostí, což má za následek formování.

Karel Nepraš ve svém díle perfektně znázorňuje problematiku dialogu. Jedna postava je nakloněna k druhé v určité uchopení snahy komunikovat s druhou postavou.

Již výše bylo zmíněno, že bych se ve své klauzurní práci ráda zabývala dialogem a jeho deformací protrétu. Jedno bez druhého se neobejde. Jedním z umělců, zabývající se tímto odvětvím, je Ather Jaber. Tento sochař prošel pod mými prsty během rešerše a to obzvláště jeho portréty, které jsou synonymem pro mutaci. Díla jsou vytvařená s určitou elegancí čistoty a jemnocitu. Proti němu, s naprosto stejným podtextem konceptu, je zobrazován David Altmejd, jehož vyobrazení hlav i přesto, že je chaotický, udává naprosto irocionálně řád.

Všechny tyto aspekty společně s podtextem jsou inspirací pro moji tvorbu.

Je principem, že člověk je součástí společnosti, sociálním tvorem a tak jej společnost utváří. Ostatně lidská psychika má sociální ráz a je tak snadno determinována - tedy utvářena okolím. Dalo by se říci, že se jedná o jakousi adaptaci prostředím. A co jiného k adaptaci prostředím potřebujeme, než je právě formování se do daného okolí? Vtsřebávání si nejen vědomostí toho druhého, ale také i jeho chováním, jeho vzhledem… to vše je proces a utváření si vlastního individuálního portrétu. To, v jaké bezprostřední blízkosti daných lidí se nacházíme, ovlivňuje i naše emoce.

Víme, že osobnost se zkládá z určitých jednotek - tělesných a duševních. Tyto faktory se vzájemně ovlivňují a tak je zcela přirozené, že psychika dokáže ovlivnit tělesný stav - tedy anatomickou strukturu těla.

Klauzurní práce v podobě skleněných hlav, které jsou deformovány v obličejové části, je právě fyzickým odrazem mé eseje o deformaci. Hlavy jsou v dialogu postaveny proti sobě, každá z nich přijímá informaci během konverzace jiným způsobem a tváře se tak konstruují do zcela jiných rysů.